Tak se konečně po dost dlouhé přestávce hlásíme z cesty do základního tábora. Nešlo to bohužel dříve, protože za satelitní telefon, který máme s sebou a díky kterému můžeme komunikovat, se platí skoro tři tisíce dolarů za povolení k dvouměsíčnímu provozováni a tolik jsme samozřejmě zaplatit nemohli. Takže telefon máme s sebou načerno. To nevadí vůbec nikomu, krom jediné osoby: je to tak zvaný styčný důstojník - a je to skutečná veš v kožichu. Takovou přidělí každému expedičnímu týmu nepálské ministerstvo turistiky, vy tomu chlapovi platíte mzdu, živíte ho a on na vás bonzuje vše, co děláte proti státem stanoveným předpisům. Nejvíc expedic to dělá tak, že styčnému důstojníkovi vysází výplatu předem a on jednoduše zůstane v Káhtmandů.

Horolezci mají pak svatý pokoj. My jsme vyfasovali ale nějakého aktivního šílence, který se nás drží jako klíště, vše si pamatuje, je velice pozorný a tím i nebezpečný. Tolik na omluvu a na vysvětlenou.

Teď už k vlastní cestě. Všichni se tady shodujeme - a to jsme toho dohromady celkem už dost viděli a zažili - že tento trekk, tedy přístupová cesta do základního tábora je opravdu hodně náročná. Více než jiné, kterými jsme dříve prošli k jiným horám. Nejprve jsme letěli z Káhtmandů do Biratnagaru, což je úplně na jihu Nepálu, skoro u indických hranic. Výška tam byla sotva nějakých 100 metrů nad mořem. Dál, přes celý Nepál až k jeho severní hranici s čínským Tibetem, přesněji k severovýchodní hranici se severoindickým Sikkimem, se přepravujeme po zemi. Jeli jsme den autobusem. Dokonce po asfaltovaných cestách! což je v Nepálu vysloveně neuvěřitelný zážitek. Poté nám řekli, že autobus dál nedokáže jet a přeložili nás na náklaďák. Další dva dny jsme se drncali v šesti lidech a s řidičem v jediné malé kabině. Pětadvacet nosičů a náš veškerý materiál se vezlo na korbě. Úkolem obou těch fakt těžkých dnů bylo vyrovnávat náklon a trochu se opít, protože tolik hrůzy a strachu z pádu himalájského trucku ze stráně jsme snad ještě v životě nezažili.

Naším prvním cílem na cestě do základního tábora se stala vesnička Taplejung, kam jsme se probíjeli přes tři hřebeny a přes tři obrovská údolí celkem tři dny. Už jsme byli pod svahem a řidiči nám ukazovali: Támhle, o 600 metru výš ve stráni je ta vaše vesnice, ale není tam silnice. Je stržená... Takže jsme naložili všechno na záda a vyrazili vlastně do - na téhle cestě úplně prvního - stoupání. Náš výškový nosič Tsamba naštěstí naverboval nosiče předem a tak pomáhají už teď. Říkáme si, že je to fajn, že prvních 600 výškových metrů je za námi. Houby! Další dny jsou pro nás plné rozčarování a změn plánů. Cesta do základního tábora se protahuje z původně propočtených devíti na třináct dní - tři dny na autě a zbytek pěšky. Ale jaké pěsky! Prvních pět dní jdeme pořád nahoru a dolů. Není problém 800 metrů vystoupat pracně do kopce a obratem to samé zase klidně sejit k nějaké řece. To nás docela dost deptá. Jdeme už pátý den ale pořád jsme výškou na úrovni Káhtmandů.

Jsou tu ale i horší věci. Všude jsou pijavice! Malé - asi centimetr, jsou sice nepříjemné, ale dají se přežít. Ty větší jsou tlusté a až nějakých 7cm dlouhé hnusné slizké potvory. A všude to na nás číhá a lepí se a vůbec. Fuj!

Včera jsme zažili opravdu krizi. Každý den odpoledne prší. Velice vydatně. Je to dozvuk monzunu a pijavky mají rej. Než jsme včera došli k našemu útočišti - malé, špinavé, zakouřené chalupě, naskákalo na každého z nás tak deset pijavic naráz. To už člověk skoro nestíhá ze sebe strhávat. Večer nás dokonce pijavice vyhnaly z verandy, kde jsme chtěli spát. Ty slizký mrchy se rojily jako šílené... šli jsme se uložit na zakouřenou půdu a moc jsme se těšili na ráno. Ten den jsme se už konečně měli dostat přes sedlo ve výšce 3000 metrů a slibovali jsme si klid od pijavek. Někdo pronášel vtípky, jestli za sedlem náhodou nebude psychiatrická léčebna - antipijavková.

Už jsme přestali počítat údolí, která procházíme a cesta se konečně začíná doopravdy blížit základnímu táboru. Měli bychom v BC (Base Camp, základní tábor) být kolem 22.9. Tedy alespoň v to toužebně doufáme. Stejně pořád taky doufáme, že se nikomu nic nestane. Protože v sestavě skutečného lékaře nemáme, hrajeme si na doktory sami. Už máme v péči nějakých pět nosičů. Mají jenom nějaké odřeniny. Některé ale hnisají a jsou zanícené, není to moc fajn. Jako terapii bychom u nás v Čechách asi předepsali klid na lůžku, nohu nechat v suchu a čistou a často ránu převazovat. Ale ti nepálský kluci místo toho nesou naklad dál i s hnisající a bolavou nohou. Výdělek je pro ně opravdu moc důležitý. Je nám jich lito, ale když jim tlumočník přeloží naše doporučení, že by se měli vrátit, dělají, ze neslyší.

From: "Himalaya 8000" <himalaya@himalaya8000.com>

To: "Himalaya 8000" <himalaya@himalaya8000.com>

Date sent: Thu, 21 Sep 2000 10:38:41 +0200

---

Z časopisu Zeměměřič č. 10/2000