Československo zdědilo od Rakouska-Uherska soupis nemovitého majetku vycházející z důsledného rozdělení pozemků na parcely, které byly vždy vztaženy ke katastrální obci. Zásadou zřízených pozemkových knih bylo, že ke každé parcele byl zapsán majitel (majitelé) a také všechny dluhy, služebnosti a věcná břemena týkající se pozemků a nemovitostí. Před každým prodejem nebo darováním bylo nutné vyžádat si z katastru výpis (lustrum). Ten zaručoval novému nabyvateli přehled o všech závazcích, které se k pozemku vztahovaly.

V padesátých letech byly postupně odbourány zápisy o dluzích a zrušeny zápisy o služebnostech a věcných břemenech, protože nebyl rozhodující vlastník, ale uživatel pozemku. Byla zavedena zjednodušená evidence pozemkového vlastnictví, tzv. JEP - jednotná evidence půdy. Později byla půda na rodinné domky pronajímána.

Rozsáhlá pražská sídliště dostávala stavební povolení zpravidla opožděně, až uprostřed své výstavby. Jejich investoři a prováděcí firmy často neplnili závazky vůči tehdejšímu středisku geodezie plynoucí z předání zaměření nových domů a komunikací. Často se nestarali o inovaci katastrální mapy, a tak některá sídliště v katastrální mapě dosud nenajdete.

S nástupem nového pohledu na vlastnictví po r. 1990 byla při zvýšené ceně půdy obnovena i rozhodující role vlastníka. Restituce nemovitého majetku způsobily překotný vzrůst změn v katastru nemovitostí.

Specifická situace Prahy je dána nejen kompetencemi Magistrátu hl. města Prahy, ale i obvodních úřadů a místních úřadů městských částí, kterých je 57. Pozoruhodný je zákon o hlavním městě Praze, který definuje Prahu (magistrát) jako obec a současně úřad s pravomocemi okresu, kde ovšem není jmenován přednosta tohoto okresního úřadu, ale je volen primátor. Proto předal pražský magistrát formou tzv. "statutů" část svých pravomocí obvodním a místním úřadům.

Magistrát hl. m. Prahy se stal majitelem řady pozemků zbývajících po stavebních firmách zajišťujících výstavbu komunikací a sídlišť. Značná část těchto pozemků je vzhledem k nepovoleným skládkám a velkému zaplevelení v dezolátním stavu. Podle zákona o hl. městě Praze však nelze dávat pokuty vlastní obci. Proto zůstávají jednotlivé městské části bezbranné.

V praxi se rozhoduje o využití pozemků (ve stabilizované zóně) často velmi těžce. Např. několik majitelů drobných parcel se sdružilo s cílem postavit na nábřeží Vltavy hotel. Stavební úřad má jiné záměry, proto nedá povolení pro hotel a prosazuje cyklistickou stezku. Přitom by stačilo povolit hotel se zajištěním průtahu cyklistické stezky, buď vedle, nebo v přízemí jedné z částí. Problémem jsou i dočasné stavby v záplavovém území Vltavy. Podle vodního zákona jsou stavby bránící volnému průtoku velkých vod nepřípustné.

Ing. Jiří STIBRAL, CSc., Místní úřad Praha Suchdol

        Z časopisu Zeměměřič č. 11/96