[Home Page]

Česká republika, Česko, Czechia… o názvu naší země a jeho proměnách v čase

V jenom z minulých čísel jste si mohli přečíst, jaké byly v historii problémy s názvem naší obce Uhříněves. V celém království českém snad nebyla obec, jejíž název by se psával tolika rozličnými způsoby a to jak v češtině tak i německy. I když to může znít neuvěřitelně, tak jisté problémy máme i s názvem naší republiky. Pojďme si chvíli povídat nejen o současném názvu naší země ale i o tom jak se tato země jako celek ale i její části nazývaly v minulosti.

Prví byli Keltové. Naše území jako první historicky dochovaný název pojmenovali Keltové. Latinsky Galové. Žil zde jejich kmen nazvaný Bójové a tak území kde sídlili nazvali slovem Boiohaemum –země Bójů, latinsky se to píše Bohemia, či Boemia. Dá se říci, že se jedná o první historicky doložený název území vymezeného českou kotlinou. Je zajímavé, že se tento název teší v české komunitě nesmírné a dlouhodobé oblibě a je i v současnosti hojně používán a časté je např. označení českých výrobků made in bohemia, v Poděbradech máme sklárny tohoto názvu aj. Mimochodem v oblibě jej mají i Němci a slovem Böhm označují Čecha a böhmisch znamená český. A když si to přepíšeme do češtiny foneticky dostaneme třeba jméno primátora města Prahy Pavla Béma.

Antický dějepisec Titus Livius (59.př.n.l. – 17.n.l.) zaznamenal událost datovanou zhruba do 4. století před naším letopočtem, Vypráví o mocném keltském králi Amigatovi, který vyslal své dva synovce do světa a losem jim určil kam mají zavést svůj lid. Synovec Segoves si vylosoval Hercynský les, jeho bratr Beloves oblast dnešní severní Itálie. Hercynský les byl hustý a téměř neprostupný prales, pokrývající dnešní Evropu zhruba od Norimberka k Bratislavě. Segovesův lid, rozumějme bojovníci, jejich ženy, děti a těžké volské povozy, nejprve dorazily k pohoří zvanému Gabréta – pohoří kozorohů. Dnes my Češi těmto horám říkáme Šumava. Toto pohoří bylo s ohledem na hustotu hercynského pralesa zcela neprostupné a tak je Keltové obešli směrem na sever až po dlouhém putování dorazili k řece, kterou nazvali jménem Albh (čti Alb). Znamená to Čistá. Dnes řece Albh říkají Němci Elbe a u nás je známá jako Labe.

Keltská zpočátku velmi úspěšná expanze zasáhla značnou část Evropy a jejich bojovníci dokonce v té době dobyli Řím. Jejich armády obsazují Makedonii, Řecko, Malou Asii. Rovněž tak celou Francii, Británii, zejména Skotsko a Irsko. Dále naše území až po východní Slovensko a Maďarsko. Galové vynikají uměním ovládat bojové vozy, mezi jejich excelentní bojovou dovednost patřilo obracení koní v trysku, přičemž kára smykem smete nepřítele. Mezi bojovníky jsou i galské ženy, zcela se dokáží vyrovnat svým mužským protějškům. Období kdy byli Keltové, latinsky Galové, pány Evropy netrvalo příliš dlouho. Kyvadlo dějin zahání Kelty zpět do jejich původních domovů. Definitivně pacifikuje Kelty slavný římský vojevůdce Gaius Julius Caesar. Předpokládám, že většina čtenářů UZ viděla skvělý francouzský film Asterix a Obelix z dob bojů mezi lstivými Galy a naprosto tupými Římany. Hlavní roli hraje Gérard Depardieu. Takže kdo viděl film, tomu netřeba suchý výlet do historie.

V Čechách, pardon v Bohemii, mají Keltové klid. Zakládají oppidia, to jsou opevněná hradiště, viz např. Stradonice nad Berounkou, Závist na Zbraslavi, možná centrum Keltů v Bohemii a Mšecké Žehrovice, odkud máme nález proslulé hlavy keltského bůžka. Čeští Keltové jsou pilní a pracovití a vynikají jako zruční zpracovatelé zlatých šperků, železných ozdob ale i věcí denní potřeby – viz nalezené podkovy, úhelníky, kramle, závěsy dveří, lopaty, krumpáče, kladiva, kleště, nůžky … vše v podobě používané dodnes. Jenom možná řemeslně trochu kvalitněji provedené. Keltové mají své mince – zlaté duhovky, znají hrnčířský kruh. Jsou to zruční a pracovité lidí. Žijí u nás jako kmen, stát nevytvořili. Na území dnešních Čech žili Keltové zhruba v období od 4. století před naším letopočtem až po jeho začátek.

Vraťme se ještě do dobové reality. Na 80 až 90 procentech tehdejšího území hustý prales. Políčka je možno zřizovat a obdělávat pouze v blízkosti řek. Zatímco jména keltských hradišť v podstatě neznáme, názvy řek pojmenovaných Kelty používáme dodnes. Třeba keltsky Agara je naše Ohře, Isar je Jizera. O řece jménem Alb - Labe již byla řeč. Takže toto české slovíčko, kterým nazýváme tuto řeku, je staré skoro dva a půl tisíce let. A pokud je někomu nápadné kolik názvů českých a moravských řek končí příponou ava, viz Sázava, Morava, Úhlava, Úslava, a mnoho přemnoho dalších ..potom vězte, že ahwa či zkráceně foneticky ava je po keltsku prostě voda. Pokud vám v seznamu chybí Vltava, čtete pozorně, ještě o ní bude řeč.

Po Keltech Markomané. První čtyři století našeho letopočtu se označují jako doba římská. Římané na našem území nikdy nebyli, i když sporadické archeologické nálezy jejich dočasnou ale z hlediska dějin země nepodstatnou přítomnost dokládají. Důležitý je fakt, že Keltové jsou z našeho území vytlačování bojovnými germánskými kmeny Markomanů a Kvádů. Ti první se usídlují v Čechách (rozuměj keltské Bohemii), druhý kmen zvaný Kvádové na Moravě a na Slovensku. Zde bych prosil aby toto geografické vymezení bylo bráno pouze orientačně. Kolébkou Germánů jsou dánské ostrovy a jih Skandinávie. Ale zhoršuje se klima a primitivní germánské zemědělství není schopné uživit obyvatele. A tak se Germáni dávají na pochod. Kmen Markomanů proti toku Labe až do české kotliny. Zde postupně rozvracejí sídla Keltů. V dějinách je běžným jevem, že dobyvatel přejímá vyšší kulturu a technické dovednosti poražených. Pro Germány toto dějinné pravidlo neplatí.

Jednu věc si je nutno uvědomit. Krajina té doby byla silně zalesněná, políčka starověkých zemědělců malinká, oralo se dřevěným hákem, Výnosy byly minimální. Počet obyvatel české kotliny se dle odhadu historiků pohyboval v rozmezí 100 až 300 tisíc. To je tak dnes jedno větší krajské město. Osídlení bylo velmi řídké. Také se nedomnívejme, že nově příchozí dobyvatelé beze zbytku vyhnali či dokonce vyhubili stávající osídlení. Samozřejmě, že jedna mocenská elita vystřídala druhou. Poražení byli zabiti, vyhnání, nebo převlékli kabáty a zůstali ve vysokých funkcích i nadále. Nic nového v dějinách. Takže je pravděpodobné, že obyčejní keltští osadníci zůstali a postupně se asimilovali s Markomany. Svědčí o tom zejména fakt, že Markomané převzali keltské názvy řek. Až na jednu. Tu si po pojmenovali po svém – Divoká voda. Divoký je v němčině i angličtině wild. Před mnoha staletími to bylo Wlth. Takže ta řeka co se kolem ní koncentrovalo osídlení se jmenovala Wlthahwa. Když si to přečteme foneticky – sláva je tu Vltava. Pro mne osobně je lingvistickou záhadou, proč se v moderní němčině starogermánský název Vltavy přepisuje jako Moldau. V jedné věci byli staří Germáni mistry, bylo to zpracování dřeva, pozůstatek časů kdy žili v hustých lesích na severu Evropy. A dřeva bylo v Bohemii všude dost. Druhou zajímavostí bylo germánské zobrazování živočichů, zejména ptactva. Zde nešlo o věrné nebo umělecké zachycení ale o silně geometrické zjednodušení tvarů zvířecích hlav, těl, nohou, křídel, drápů až do kubistické abstrakce. No jen tak pro zajímavost, každý z nás viděl na současných státních znacích nebo na bankovkách německou orlici, moravskou či slezskou orlici a amerického orla bílého – symbol USA. A hned je vše jasné. Ta německá to je silná geometrická schematizace živé předlohy, ty ostatní mají načechraná péříčka.

A nakonec Slované. Přichází Praotec Čech a jeho lid. Kdo četl Staré pověsti české od spisovatele Aloise Jiráska má jasno. Praotec přivedl svůj lid do české kotliny, vystoupal na Říp a když se rozhlédnul tak uviděl zemi zaslíbenou, zemi oplývající mlékem a strdím. Mimochodem kdo ví co je to strdí? A rozhodl se, že tady se prostě zůstane a to napořád. Neověřené historické teorie staví na tom, že starého pána už bolely nohy a nechtěl se trmácet dále na západ a proto my Češi nemáme moře. První Slované přišli zřejmě z pravlasti Slovanů ležící někde mezi Vislou a Dněprem. Přesně to neví nikdo i když teorií na to historici mají spoustu. Stalo se to tak možná někdy v letech 400 – 550 n.l. A už jsme tady zůstali dodnes. Kolik bylo prvních příchozích? Dejme tomu desítky tisíc. Nepřišli všichni v jednom houfu, spíše to byly praménky příchozích rodin, zárodků kmenů. Zajímavé je, že všichni Slované, kteří se rozešli do obrovských rozloh na mapě Evropy, mluvili jedním jazykem – staroslovanštinou. Víte jak se pozná, kterou domácí drůbež pěstovali už staří Slované? Velmi jednoduše, když název třeba husy zní ve všech slovanských jazycích velmi podobně, potom není co řešit, A když např. kachnu má pojmenovanou každý slovanský jazyk úplně jinak – potom je jasné že praotec Čech večer po sestupu z Řípu k večeři pečenou kachničku zcela určitě neměl. Husu možná ano.

Kdo neskáče není Čech. A proč si vlastně říkáme Češi? Jazykozpytci (lingvisté) to vysvětlují názvem kmene Čechů. Dobrá ale proč si ten kmen tak říkal? A tady už je trochu hodně silná mlha. Ve staroslovanštině předpona čel znamenala člověka. V ruštině čelověka, a taky máme slovo čeleď. Prostě člověk od nás, našinec, zkrátka Čech. Ono to nezní dvakrát přesvědčivě ale zatím lingvisté na nic chytřejšího nepřišli. Takže jsme Češi a nebudeme si lámat hlavu tím proč se tak jmenujeme.

Nějak bychom měli tuto ranou etapu stručně uzavřít. Podle klasických antických historiků tu jako první byli Keltové. Pojmenovali většinu našich řek a my ty názvy používáme dodnes. Po nich tu byli Markomané – pojmenovali nám páteřní řeku české kotliny Vltavu. A nakonec jsme přišli my. A asi jsme se vzájemně nevyvraždili ale nějak promísili. Jak bychom jinak mohli převzít geografické názvy? Takže kdo jsou staří Keltové, Markomané a Čechové a jejich potomci? To jsme přeci my všichni co tady žijeme a v našich žilách koluje krev dávných starousedlíků.

Slovanské kmeny – Čechové a ostatní. A jak to bylo dál? Zhruba do přelomu prvního tisíciletí se naše země nejmenuje nijak. Říše římská je již dávno po svém rozpadu a její historici co si latinsky nesmírně pečlivě zaznamenávali panovníky, bitvy, geografické poznatky, tak ti už tu nejsou. A v Evropě se stěhují národy a formují zárodky prvních států. Bohužel co nám chybí jsou pečliví historici. A tak jsou informace o tomto údobí spíše mlhavé a mnohdy mají povahu legend než ověřených faktů. Třeba ty hezké české legendy o Krokovi a jeho dcerách, kde nás zejména zaujme vědma Libuše, která si za muže vyvolila Přemysla Oráče a tím založila nejslavnější panovnickou dynastii na našem území. Nebo její švagr Bivoj, manžel sestry Kazi, co přinesl na zádech kance až na Vyšehrad. O Šemíkovi a Horymírovi ani nemluvě. Čte se to hezky ale jsou to legendy.

Do české kotliny přicházejí další Slované a z rodů vznikají kmeny. Pražskou kotlinu kolem Vltavy osídluje kmen Čechů. Kromě Čechů jsou zde Pšované, Zličané, Charváti, Lemuzi, Lučané, Děčané, Litoměřici a Doudlebi. Všichni mluví stejným jazykem, mají stejné pohanské bohy – nejmocnějším je hromovládný Perun a bůh stád Veles. Stejně se oblékají a stravují. Takže nic nebrání aby postupně splynuli v jeden kmen – zárodek našeho budoucího státu. A protože moc se zpravidla řídí z centra, tak těmi vyvolenými jsou Češi a dávají tak jméno lidu i zemi.

Máme památku poblíže Uhříněvsi? Máme. A proto si tady můžeme ohřát i uhříněveskou polívčičku. Navíc se jedná o památku historiky i archeology velmi ceněnou. Nejprve se vydejme na krátkou procházku do Královic ke kostelíku sv. Markéty u Rokytky. V době kolem přelomu tisíciletí zde bylo opevněné hradiště, opěrný bod kmene Čechů proti sousedním Zličanům s centrem v Kouřimi. Ty dva poměrně mohutné hliněné náspy s názvem Šance, hned za kostelíkem, jsou jednou z nejstarších zachovalých dobových památek na staré Slovany. Jedná se o zbytek hradištního obranného valu mírumilovných Čechů proti všeho schopným a proradným Zličanům J. Není však vyloučeno, že osadníci z území nynějšího Českého Brodu a Kouřimi to tehdy viděli přesně opačně.

Morava. Trochu tu procházku historií urychlíme a budeme se věnovat území východně od Čech. Geografický název Morawia, tj. Morava se poprvé objevuje v roce 822. Označení území je převzato od názvu řeky Moravy, pramenící na úbočí Kralického Sněžníku a protékající na svém dolním toku jako hraniční řeka Moravou, Slovenskem a Rakouskem až do Bratislavy, kde se pod Děvínem vlévá do Dunaje. Se zemí Moravou je spojena zejména Velkomoravská říše, tj. období devátého a počátku desátého století a panovníci Mojmír se sídlem v Mikulčicích a Pribina se sídlem v Nitře. Dějiny Velké Moravy jsou velmi krátké a vymezené roky 833 – 907. Nejvýznamnějším kulturním počinem je pozvání slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje knížetem Rastislavem. Máme to dodnes v kalendáři jako pamětní den. A jenom pro zajímavost, k odkazu Velké Moravy se daleko více hlásí Slováci a vyobrazení Cyrila a Metoděje, Mojmíra, Svatopluka a Pribiny jsou častým námětem jejich mincí i bankovek. U nás mají královské hlavy na bankovkách tradičně zarezervováni Karel IV, Přemysl Otakar II a Jiří z Poděbrad. A najít hrob věrozvěsta Metoděje to je životní sen každého moravského archeologa. Stejně jako v Čechách mohylu praotce Čecha. Třeba se někdy najdou, kdo ví.

Slezsko. Z hlediska našeho státu celkem nevelké území na severní Moravě. Správně bych měl napsat území ležící severně Moravy. Název není uspokojivě doložen, jeden z výkladů se opírá o Slezsko jako zemi vlhkou, slizskou. Vláha je ostatně i ve slově slza. Dnešní Slezsko se dělí na Horní – tj. české Slezsko s centrem Opava a dalšími městy např. Krnov, Karviná, Český Těšín a Bruntál. Polská část, Dolní Slezsko, která je podstatně větší, má jako centrum Vratislav, polsky Wroclaw. Toto město založil český kníže Vratislav a po něm nese i název a tak se v češtině píše spíše Vratislav než Vroclav. Zajímavostí je, že moravsko-slezská hranice nebyla, na rozdíl od hranice česko – moravské, nikdy důsledně vyznačena mezníky a natož přesně zaměřena a zmapována. Dochází tak k situacím, kdy jedna část Ostravy leží ve Slezsku a druhá na Moravě a Frýdek – Místek je dvojměsto rozdělené zemskou hranicí tvořenou říčkou Ostravicí na slezský Frýdek a moravský Místek. Páteřní řekou naší i polské části Slezska je řeka Odra Protože Opava leží na jejím horním toku, tj. blíže prameni, tak je u nás Horní Slezsko a v Polsku Dolní Slezsko i když na mapě to vypadá úplně obráceně.

Český stát vznikl de facto 28. září 995, za vlády Boleslava II. Přemyslovští vojáci ten den přepadli slavníkovskou Libici na Cidlinou, nedalo od Poděbrad a soutoku Cidliny s Labem a povraždili vše živé. Výsledkem je sjednocení země, kde do té doby jednu část ovládal rod Přemyslovců a druhou Slavníkovci, kteří měli tradičně silné vazby do Polska a byli Přemyslovcům rovnocenným soupeřem. Razili vlastní peníze, měli vlastní vojsko a zahraniční politiku orientovanou na Polsko. Zemi hrozilo roztržení na dvě části. Takže možná díky tomuto nočnímu přepadu nestojí naše hlavní město na Labi ale nachází se už více jak 1000 let na Vltavě. Dějiny ale neznají kdyby a mají svoji drsnou tvář. Většina států v Evropě vznikla pomocí meče, kdy se prosadila síla a lstivost vítězů. Prostě tak šly dějiny a ty byly málokdy o morálce.

A hranice – pokud jimi byla řeka nebo horský hřbet – byly přirozené. Typickým příkladem je česká kotlina s jejím věncem hraničních hor. Hranicí byl i hustý a neprostupný les. Ve všech ostatních případech byly hranice mezi kmeny a vznikajícími knížectvími a královstvími velmi proměnlivé podle toho kam až sahala moc té či oné strany si příslušné území uhájit, či naopak obsadit. Ostatně většina bitev té doby se odehrávala nikoli v poli ale u městských bran. A že by někdo mezníkoval zemské či dokonce kmenové hranice, tak to opravdu v té době nikoho ani trochu nenapadlo. Maximálně se na hranicích kmene zarazil do země dřevěný kůl s býčí lebkou vybělenou sluncem. Ale kolem roku 1000 už mají Čechy svou konturu velmi blízkou té dnešní.

Zmiňme se ještě stručně o synovi Boleslava II, knížeti Oldřichovi. Do našeho povědomí vešla především jeho love story s chudou pradlenkou Boženou ze vsi Peruc u Loun, do které se sice ženatý ale bezdětný Oldřich okamžitě zamiloval. A narodil se jim synek jménem Břetislav, někdy v roce 1005 a díky tomu Přemyslovci nevymřeli po meči. A Břetislav se čile má k světu. Čtenářky UZ zajisté znají ten v literatuře stokrát zpracovaný příběh o lásce Břetislava a Jitky, kněžny ze Svinibrodu (Schweinfurt, Německo), kterou Břetislav unesl z kláštera když přeseknul mečem řetěz na vratech. A spolu pak žili šťastně v Břetislavově Olomouci a spravovali zemi moravskou. Čtenářky může též zaujmout fakt, že Jitka dala Břetislavovi sedm dětí z toho pět synů. Ještě pikantnější je informace, že krásné Jitce bylo, v době kdy jí Břetislav unesl z kláštera, pouhých patnáct roků. Všechny čtenáře by ale měl zaujmout fakt, že od té doby tvoří Čechy a Morava jeden celek a to již trvale.

Země koruny české. Tento dosud užívaný termín pro spojení Českého království, Moravského markrabství a Slezského vévodství nezavedl nikdo jiný než náš nejslavnější panovník Karel IV. Užíváme jej dodnes. Jak šly dějiny patřila mezi země koruny české též Horní a Dolní Lužice, tj. dnes oblast v povodí Lužické Nisy vymezená městy Budyšín (Bautzen) a Chotěbuz (Cottbus). Pro tyto země bylo typické, že měly vlastní zákonodárství, zemské sněmy a soudy a zemského správce, neboli zemského hejtmana. Společná byla měna, obrana a osoba panovníka. Z dnešního pohledu bychom mohl hovořit o federativním uspořádání nebo personální unii. Zemské zřízení přežilo celou éru Jagellovců i Habsburků až do roku 1918, kdy bylo po vzniku Republiky československé definitivně zrušeno. Pokusy o obnovu zemského zřízení pro Moravu zaznamenány v letech politických otřesů 1968 a 1990.

A jsme už skoro doma. Závěrem si udělejme rekapitulaci všech státních útvarů, které existovaly pod jednoslovným označením Československo a zejména se zamyslíme jak označovat Českou republiku jednoslovným názvem.

Československo. Pod tímto jednoslovným názvem se skrývá řada víceslovných pojmenování. Na slovenské straně se jako ekvivalent názvu Československo běžně používalo a používá Česko – Slovensko. Je to analogie označení Rakousko – Uhersko a vyznačuje národnostní touhu po sebeurčení. Té vodorovné čárce se říká spojovník.

Česko a Czechia – jednoslovné označení státu. Doufejme, že nám náš zatím poslední název nějakou dobu vydrží. A jsme bez problémů. Nejsme – je tu problém s jednoslovným označením našeho státu a to v češtině i angličtině. Závěrem tohoto příspěvku se budeme touto poměrně aktuální záležitostí zabývat. Oficiálně Česká republika a Czech Republic. Je to správně ale je to dlouhé a někdy nepraktické. Také jedete do Německa a nikoli do Spolkové republiky Německo a do Anglie a nikoli do Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Oficiálně je Česko zcela úředním označením našeho státu. Problém je v tom, že pokud to bylo první polovinou názvu Československo tak to nikomu ani trochu nevadilo. Samotné Česko, prezident Havel ve své době prohlásil, že při vyslovení tohoto slova po něm lezou slimáci. A lidí co jim to nejde z úst moc od srdce je dost. Z praktického hlediska je slovo Česko naprosto v pořádku, vždyť máme např. Polsko, Rakousko, Rusko, Portugalsko, Finsko, Estonsko. Jedná se jenom o zvyk a zejména geografové, kartografové ale i novináři pojem Česko používají zcela běžně. Neobjevuje se ale třeba na známkách nebo platidlech. Berme slovo Česko jako jednoslovný název našeho státu s tím, že se nemusí každému líbit ale dá se na něj zvyknout.

Slovo Česko je tak trochu novodobou analogií termínu Země koruny české, ve smyslu spojení Čech, Moravy a Slezska v jeden celek. A nebyli bychom Čechy, Moravany a Slezany, kdybychom si na to neuměli udělat vtípek – což se třeba jmenovat Čechomor nebo Morče. A abychom se nepletli s hudební folkovou skupinou nebo drobným hlodavcem použijme v historii osvědčený spojovník neboli pomlčku. Staromilci mohou přijít i s nápadem jmenovat se Čechia nebo Čechie. Vždyť je Itálie, Anglie, Arménie, Gruzie, bývala Jugoslávie. Problém je v tom, že slovo Čechie značí pouze Čechy a navíc v současné češtině se používá nejvýše pro označení fotbalových klubů (Čechie Uhříněves, Čechie Karlín), penzionů, hotýlků a divadelních souborů.

V angličtině to je ještě horší. Czech Republic je v pořádku ale opět chybí jednoslovný název. Což takhle dát si třeba Czechlands. Analogie k výrazu České země a máme také England, Finland, Scotland, Poland, Deutschland, ….. Budete možná překvapeni ale v soudobé angličtině má daleko větší šanci se prosadit název Czechia (čti Čekja), přesto, že její předloha - historická česká Čechie je v Česku naprosto bez šancí. Ještě malá připomínka – označení Czech, které můžeme občas vidět na dresech našich sportovců nebo na plechovce s plzeňským prazdrojem, je zcela chybné. Czech znamená přídavné jméno „český“, nikoli Česko nebo Čechy.

Pro zajímavost si vyjmenujme názvy naší země v řadě cizích jazyků. Tam vítězí fonetický přepis Čechie na celé čáře. Viz Czechia – anglicky, Čechija – rusky, ukrajinsky, bělorusky, bulharsky, Cechia – italsky, Čehija – litevsky, Tsjekkia – norsky, Tsjechie – nizozemsky, Cehia – rumunsky. Tradičně jsme Tschechien pro Němce a Rakušany, Tchéquie pro Francouze a Czechy pro Poláky. Maďaři nám jednoslovně říkají Csehország a Islanďané Tékkland (aspoň na Islandu jsme land).

Užívání jednoslovného názvu státu nelze žádnému občanu či instituci vnucovat. Svoji roli tu hraje zvyk, kulturní tradice, jazykové zvyklosti. Na druhé straně je požadavek na jednoslovný název naprosto pochopitelný. Takže doufám, že čtenáři UZ ať již původu českého, moravského nebo slezského s geny keltskými, markomanskými a především staroslovanskými dočetli toto povídání o názvu Čechozemska až do konce a spíše se zájmem než s nacionálně vyhroceným postojem. I název naší země je součástí naší kultury a jak jí říkáme a budeme říkat záleží jenom na nás.



Pro Uhřiněveský zpravodaj napsal a redakci našeho časopisu 13.7.2006 poskytl

Prof. Ing. Bohuslav Veverka, DrSc.

vyvěšeno: 13.07.2006
poslední aktualizace: 11.10.2006
ID článku: 2195
další informace: www.praha-uhrineves.cz


Z časopisu Zeměměřič č. 06-12
[Server] KartografieZajímavosti [Pošta]