[Home Page]

Najde se Anežka Česká nebo sud se slivovicí?

Rozhovor se zeměměřičem Jaroslavem Flegrem, který lokalizaci podzemních předmětů zasvětil celou svoji odbornou praxi

Již nějakou dobu máme v redakci připravený článek ke zveřejnění o zaměřování podzemních prostor a předmětů pomocí různých technik. Průkopníkem těchto aktivit je zeměměřič ing. Jaroslav Fleger, který jako výzkumník i realizátor v jedné osobě spolupracoval s různými odborníky při řešení záhad české historie.

Najde se Anežka Česká?
"Anežku" hledali geologickým radarem, tahle metoda je zajímavá, ale bral bych ji spíš jako doplňkovou i když na té dlažbě v kostele to byla asi jediná možnost. Geologický radar radar má jednu nevýhodu - vysoké frekvence (cca 40-450 MHz) které radary používají mají v zeminách příliš vysoký útlum, který závisí na materiálu a především na vlhkosti zeminy, takže hloubkový zásah radaru je místo od místa značně proměnlivý. Ve skále může mít geologický radar dosah desítky metrů, ale ve vlhké zemině třeba také jenom několik centimetrů a přes vlhký jíl se radar většinou nedostane vůbec. Tento radar mi navíc připadal trochu amatérský, většinou je to nějaký vozík se kterým se pomalu obsluha projde po zkoumané ploše a je hotovo. S touhletou „kozičkou" pracovali nějak moc pomalu, pokud ovšem v televizní reportáži pracovali. Podle rozměru antén bych to tipoval spíš na nižší kmitočty. Prý snad to mělo být nějaké mimořádně výkonné zařízení, ale to už nedovedu posoudit – nebyl jsem u toho.
Takže nevím, jestli se podaří nalézt sv. Anežku Českou, už by to bylo potřeba, abychom se tady už konečně měli lépe. Máme sice svobodu, ale k tomu "lépe" ještě hodně chybí, hlavně na charakterech lidí. Jinak kromě Anežky se kdysi hledaly taky hlavy popravených českých pánů (Týn, sv. Salvátor) - kdoví, co se nakonec najde.

Ještě aktivně hledáte nebo si už užíváte důchodu?
Různé záhady mě pronásledují čas od času stále, v současné době spolupracuji s publicistou Karlem Wágnerem, který řeší záhadný dům ve Strašicích. Svého času můj kolega František Štill pracoval s RNDr. Zdeňkem Rejdákem na podobném případě strašidelného domu kdesi u Opavy. Úspěšně. Společným jmenovatelem každého strašidelného domu bývá vždycky nějak ý puberťák, ale tohle téma není na stručné povídání.

Kromě záhad jste ale dělal i na praktických věcech…
Ano a ještě stále dělám. Minulý týden přijel jeden známý a přivezl sud slivovice, pěkný soudek z měděného plechu, průměr něco přes 30 cm, něco přes půl metru vysoký, řádně zaletovaný se vzácným obsahem uvnitř. Problém spočíval v tom, že jeho soused, bagrista (má na to firmu i strojový park), si stejný sud slivovice zahrabal před nějakým rokem na zahradě, údajně tak 60 cm hluboko, samozřejmě jámu vyryl bagrem a bagrem ji zase zahrnul a terén srovnal, jediné co udělal vlastníma rukama bylo, že do jámy ten sud uložil. Prý se slivovice (nebo whisky) v zemi pěkně uleží a má potom velice jemnou chuť. Nemám s tím žádné zkušenosti, ale je to možné.
Teď dostal pan soused na uleželou slivovici chuť, udělal už na zahradě několik děr a sud nikde k nalezení. Prý jestli bychom něco nevymysleli na lokalizaci pochoutky. Zkoušel jsem na to nejdřív běžný detektor kovů, s jakým chodí detektoristé hledat do terénu poklady, ale nikde nic, detektor sice vezme měděnou minci na čtvrt metru, ale sud slivovice ucítí teprve na 10 - 15cm. Sud nechtěl vidět ani hloubkový detektor systému vysílač-přijímač, na rozdíl od toho prvního si ani neškrtnul. Jediné, co normálně fungovalo, byl klasický „zázněják“, který si stavěli docela běžně kdysi pionýři v rámci technické tvořivosti, takže známý dostal za úkol podobný postavit s velkou anténou, aby se na sud přes 60 cm hlíny dostal, ale kdoví, jak je těch bagristových "60 cm" hlubokých, takže možná dojde na odpis zásob, pokud se nám ho nepodaří nalézt.
Až si budete chtít někdy zakopat nějaký poklad, dejte ho kvůli bezpečnosti do sudu z měděného plechu, ten zaručeně nikdo jen tak lehce nenajde.

Četl jsem vaše vzpomínky na studia zeměměřictví, práci ve výzkumáku a následné praktické nasazení v terénu a podobně jsem hltal v mládí knížky Miroslava Ivanova nebo nyní Dana Browna. Co z toho udělat knihu pro zeměměřiče?
To jste mě pobavil. "Knihu" klidně pusťte z hlavy, ono to s úmyslem jako kniha vůbec nevznikalo. Má to na svědomí vlastně můj tchán, ten v době, kdy bylo módou psát paměti taky začal psát, chodit po archivech a podobně. Pořád se v tom nějak matlal a když měl po roce pořád kulový, nějak jsem se uřekl před dcerou, že to, co si děda pamatuje bych musel mít hotové za týden, a protože děda je pánbůh, tak ne mě skočili, ať jim to tedy předvedu. Nakonec jsme se s dcerou vsadili, kdo to napíše dřív, abych v tom nejel sám, to by byla nuda. Nezbylo mi nic jiného, než sázku vyhrát, abych nevypadal jako úplný trouba. Napsané to v termínu bylo a když mi i syn po přečtení řekl, že bych měl napsat něco z těch zajímavých věcí pro potomky, dokud si ještě vůbec něco pamatuji, teprve pak jsem se začal přehrabovat ve fotkách a v mém "archivu"… Tedy jde vlastně jen o soukromou rodinnou záležitost a odborného zeměměřictví tam opravdu nic není.
Je pravda, že čas od času v zápisech pokračuji, když k něčemu zajímavému přijdu. Jinak si myslím, že lid obecný se v dnešní době zajímá o jiné věci, žádný trhák v tom nevidím, o vydání jsem nikdy neuvažoval. Mám to vlastně jen pro rodinu a několik opravdu dobrých známých.

Uvidíme. Vzdát to nechci. Třeba by se po zveřejnění hrnuly další „zakázky“ na lokalizaci v podzemí. Tím nemyslím jen sudy s lihovinou...
Ten známý si sud i s obsahem zase odvezl, odvezl tím i další inspiraci, takže nevím, jestli mu budu dál ještě s něčím pomáhat … když teď nemáme na čem zkoušet…

Radek PETR

vyvěšeno: 17.02.2010
ID článku: 3620


Z časopisu Zeměměřič č. 10-01a02
[Server] ZajímavostiZ domova [Pošta]