V odborné filmové literatuře ČESKÁ FILMOVÁ PADESÁTKA, mj. určené také pro FAMU, se říká „ … nar. 6. 7. 1931 v Horažďovicích, je svým způsobem postavou v amatérské kinematografii zcela výjimečnou.“
Jako jednomu z mála lidí v oboru se mu dostalo veřejného uznání. Pro něho patrně největšího v roce 1996, kdy mu při příležitosti jeho pětašedesátin bylo uděleno čestné občanství v Ka-tovicích. Právě v Katovicích totiž Kazda natočil svůj první film STUDENTŮV SEN , který také tady byl už v roce 1954 veřejně promítnut.
No vidíte, drazí kamarádíčkové – spolužáci, to jsme právě vykročili do života jako mladí inženýři a já nic dobrého ani zlého netuše, začal jsem propadat nevyléčitelné vášni filmaře, nejprve amatéra, který hned svým prvním soutěžním filmem ČASU DOST získal hlavní cenu celostátního festivalu, a od roku 1965 profesionála, šéfa ŠKODAFILMU, později PKOFILMU, drze „konkurujícího“ státnímu Krátkému filmu.
Odpusťte mi prosím, že nebudu vyplňovat předložený „kádrový dotazník“, kolik mám nemanželských dětí apod., postrádá jakoukoliv fantazii. Snad jen dodám, že naštěstí mám jednoho syna Reného a že to je to nejlepší, co jsem za nedílné pomoci mé druhé manželky Marušky ve svém životě vytvořil. Také má jediná vnučka Barborka mi dělá radost tvůrčími projevy, například v keramice, nebo v začátcích tanečního stepu.
Je škoda, že náš „dotazník“ nevyzval spíš k vyprávění nevšedních zážitků naše mapéry exkluzivních krajin světa, Lybií počínaje a třeba Kanadou konče, kde by třeba mohl Jerry Vatipek i přidat, která ženská rasa nebyla ještě v roli jeho manželky nebo družky /můj tajný tip – Eskymačka, ale kdo ví?/. Také, co by nám mohl navyprávět náš vědecký gigant Laďa Skládal, a vůbec – skládám hold našemu ročníku, sešlosti tolika významných individualit. Vždyť už jenom naše početné srazy od konce studia, dublované ještě ob rok nohejbalovými turnaji u nás na Plzeňsku, kde se řežem, roky neroky přibývaje. A když už vzpomínám, že po fakultní premiéře našich prvotin filmů STUDENTŮV SEN a STUDUJEME ZEMĚMĚŘICTVÍ nám blahopřáli naši páni profesoři s neskrývaným obdivem, „že něco takového ještě fakulta nezažila a – jen tak dál!!“, to vše svědčí o zdravé výjimečnosti, které si musíme vážit a do posledních chvil ji utužovat.
Myslím si, že životopis člověka má být přehlídkou jeho úspěchů, výjimečností nebo i obr-průserů. Dospěl jsem k názoru, že řada z nás nemůže vyhovět požadovanému úkolu, protože ať se vrhneme třeba ke své profesionální dráze, rodinnému životu, sexu, politice nebo k jakékoliv jiné morbidnosti našich životů, je to zcela objektivně nezvládnutelné. Už jsem chtěl kapitulovat s výrokem „promiňte, asi jsem nebyl“, ale nemám k tomu právo. Příliš si vás všech vážím a tak vychrlím, alespoň z miničásti telegraficky svůj příběh filmaře, který mi udělal ze života nefalšovaný western, včetně oblíbené červené knihovny /zde však bez ní, neb je zcela mladistvým do 80 let nepřístupná/ – (Vlastní).
Zájmy
Filmař, omylem geometr
Aktualizováno: 2. 5. 2005