– kdyby se sestavoval žebříček zasloužilých o propagaci a popularizaci českých zemí, pohlížel by na naše hemžení z hodně vysoké příčky. Rodem Bavorák, pracovním zařazením rakouský geodet a kartograf, věnoval podstatnou část svých nejlepších let, a také bohužel víc sil, než měl ve svém biologickém základu k dispozici, kartografickému zobrazení Uher, Moravy a Čech. Pracoval tak kvalitně a uvážlivě, že se jeho mapy staly podkladem následných děl na další stovku let (důslednost při zobrazení a popisu objektů podle rozsahu a důležitosti umožnila převádět jeho díla bez problémů do libovolné velikosti). Vypovídací hodnoty Müllerovy práce využívají odborníci různých oborů dodnes.
Ale vraťme se do časů, kdy ještě nikdo nemohl mít ani zdání, že se někdy bude používat i česká varianta jména Johanna Christopha: Vyrůstal na norimberském předměstí Wöhrd. Jeho otec působil jako preceptor (učitel, snad soukromý) a disponoval takovým vychovatelským talentem, že dokázal i ve vlastních dětech vzbudit lásku k sebevzdělávání. Starší z jeho synů to roku 1710 dotáhl až na profesora matematiky a fyziky na univerzitě v Altdorfu. Také „náš mladý Müller” studoval čtyři roky matematiku u norimberského astronoma, mědirytce a iluminátora Georga Christopha Eimmarta. Schopností svého učitele využil dokonale – přidal si ještě výuku kreslení, nevyhýbal se ani astronomickým pozorováním.
Když zvěčňoval vděk Mistru Eimmartovi dedikací své zprávy o pozorování aktuálního astronomického jevu, přechodu Merkura přes Slunce v roce 1698, vedl již jeho další vzdělávání vynikající přírodovědec a zeměpisec Luigi Ferdinand Marsigli: Služba císaři ve Vídni představovala pro tohoto prý nepříliš vojáckého plukovníka existenční nutnost. Pro jeho fámula výhodu kvalitní atraktivní praxe. Prvním samostatným úkolem v terénu, kterým Marsigli Müllera, tehdy již vojenského inženýra, pověřil, bylo určování poloh míst v Uhrách pro připravované geografické a hydrografické dílo o Dunaji.
Karlovacký mír z roku 1699 stvrdil vítězství spojenců nad Velkou Portou a vyvolal potřebu zachytit do map územní zisky monarchie po tureckých válkách. Nadějný geodet nepromarnil příležitost a rychle sbíral zkušenosti. Do roku 1708 si vybudoval tak dobrou pověst, že ho nejvyšší místa pověřila zpracováním velké mapy Uher, vydané tiskem nákladem tamních stavů o rok později. Udělal první krok ke splnění svého snu s lakonickým názvem Atlas Austriacus, atlas rakouských dědičných zemí.
Smělá myšlenka mladého geodeta se řízením osudu dostávala do souladu s potřebami státu. Předpokládaná další vojenská tažení si žádala podrobné a topograficky spolehlivé mapy, které by zajistily nejen bezproblémové průchody vojsk, ale také jejich ubytovávání v širokém okruhu hlavních silnic. S císařskou podporou, právně vyjádřenou patentem císaře Josefa I. z 25. května 1708, začíná Müller ještě téhož roku ve Znojemském kraji mapovat Moravu. Podle publikované oficiální vize měla nová podrobná mapa hlavně zaznamenat všechny silnice a mýta země pro potřebu a bezpečnost cestujících.
Müller neprodleně zhodnotil aktuální situaci na „pracovišti”, vyžádal si od dvorské válečné rady potřebné nářadí, zvýšení měsíčního platu o třetinu, aby si mohl vydržovat pomocníka, a také zprostředkování dalšího císařského restriktu, jenž výrazně zkvalitňoval podmínky pro jeho práci: Umožňoval získávat místní znalce, přípřeže, otevíral přístup do opevněných míst, opravňoval požadavky směrované na místní vrchnosti i zemské stavy – např. žádost o soupisy všech vesnic mapované oblasti včetně těch nejmenších, a to v české i německé jazykové variantě (protože jazyková podoba dodaných seznamů nevzbudila Müllerovu důvěru, vyžádal si roku 1709 ještě výpis všech místních názvů ze zemských desek). Ani nejvyšší ochrana samozřejmě nemohla zaručit ideální podmínky, ale kartograf byl už z dřívějška zvyklý poradit si v podmínkách daných. Práce v poli ukončil již po čtyřech letech, roku 1712.
Nastala úmorná doba revizí, ztrpčovaná souboji s neochotou, nezájmem, hamižností a nekompetentností zodpovědných činitelů. V roce 1714 došlo k novému rozdělení krajů a téměř hotové dílo bylo nutno aktualizovat. Reskript z téhož roku proto žádal od krajů dodání podrobného seznamu všech panství a statků, měst, městeček a vesnic včetně vyčíslení počtu domů. Prozíravě se pamatovalo na „zodpovědnost” úředníků – za každé vynechané místo měla vrchnost zaplatit 400 dukátů, provinilého úředníka čekala za opomenutí nucená práce na Špilberku.
Podklad pro tisk pod názvem Tabula generalis marchionatus Moraviae in sex circulos divisae quos mandato caesareo accurate emensus hac mappa delineatos exhibet Joh. Christoph Müller, S. C. M. capitaneus prošel konečně počátkem roku 1716 závěrečnou revizí. Pak už je mohl v měřítku 1 : 180 000 (dle dnešního přepočtu) vyrýt do čtyř měděných desek o celkovém formátu 137,4 x 97,4 cm Brňan Jan Kryštof Leidig. Tisk prvního nákladu zabezpečily moravské stavy, uskutečnil se ještě v roce 1716 (na mapě ale datum nenajdeme). Obsahoval souhrnný přehledný mapový list a listy šesti moravských krajů.
Jen na území Moravy je zde podchyceno 3096 místních jmen (celkem 4091), uvedených většinou v německé variantě. Vedle měst, městeček, vsí atd. zde najdeme také poštovní stanice a silnice, soukromá mýta, doly, lázně, zájezdní hospody… V Přerovském kraji se podařilo vyznačit i hranice některých panství a celek kompletovat vyznačením enkláv.
Terén zobrazuje tzv. pahorková metoda, s osvětlením od západu, patrná je snaha vystihnout charakteristické nebo polohové znaky, a to i za cenu porušení geometrických zásad. Pojmenování terénních útvarů však najdeme jen výjimečně. Mnohem častěji jména označují vodní plochy a toky, i když jejich průběh a rozmístění ne vždy odpovídá skutečnosti.
Odvedená práce objednavatele uspokojila: Dvorská válečná rada J. Ch. Müllera povýšila již roku 1713 na setníka. Císař Karel VI. odměnil kartografa za věnovaný rukopis díla na deseti kolorovaných listech v měřítku dle dnešního přepočtu 1 : 115 000 (s bohatší topografickou náplní než pozdější tisk) svým portrétem ozdobeným drahokamy v hodnotě 1300 zlatých a privilegiem na prodej části výtisků. Moravské stavy dokonce přidaly zvláštní odměnu tisíc zlatých. Po dobu deseti let mapa nesměla být rozmnožována jinými rytci.
A přece zaznamenáváme v souvislosti s mapováním Moravy též bohužel zřejmě nenávratně ztracenou příležitost: Müller patřil k lidem nejen pracovitým a pečlivým, ale také zvídavým. Konkrétně z jeho moravského pobytu existují zprávy, že shromáždil mnohem více informací než mu ukládalo úřední zadání a než mohl uplatnit v oficiálním díle. Korespondence z roku 1711 uchovaná v pozůstalosti historika Jana Jiřího Středovského potvrzuje, že kartograf pátral na vlastní pěst po místních přírodních a kulturně historických zajímavostech. „Soukromé” poznatky dosáhly takového počtu, že začal ze své iniciativy připravovat ještě další mapu, věnovanou přírodním zvláštnostem Moravy. Časová tíseň ho však přiměla práce na rukopisu přerušit. K naší škodě se pak ztratily i obrazy tří jihomoravských krajů, které už popsal. Umísťovaly prý těžbu zlata, nálezy diamantů, ametystů na hoře Květnici u Tišnova, těžbu železa a kamence, sklárny, lomy na mramor, jeskyně Moravského krasu včetně propasti, léčivé vody. Nepominuly potůček, nezamrzající ani za největších mrazů, vyprávěly o léčivých bylinách na Děvíně v Pavlovských vrších, zachytily dvě zázračná mariánská místa. Šlo o jednu z prvních tématických map Českých zemí.
Po Moravě přišlo na řadu Müllerovo největší životní dílo – i co do rozměrů – mapa Čech, Kladska a Chebska. Bezkonkurenčně největší vytištěná mapa zobrazující Čechy, a to až do doby třetího vojenského mapování na konci 19. století. Sestavením jejích 25 sekcí vzniká obdélník o rozměrech 282,2 x 240,3 cm (dle dnešního přepočtu má měřítko 1 : 132 000, přehledný konspekt pak 1 : 649 180). Však také na ni stavové vynaložily desetkrát tolik, než předpokládaly – 24 tisíc zlatých rýnských. Plný titul zní Mappa geographica regni Bohemiae in duodecim circulos divisae cum comitatu Glacensi et districtu Egerano adiunctis circumiacentium regionum partibus conterminis ex accurata totius regni perlustratione et geometrica dimensione omnibus, ut par est, numeris absoluta et ad usum commodum nec non omnia et singula distinctius cognoscenda XXV sectionibus exhibita a Joh. Christoph Müller, S. C. M. capitan, et ingen. A. C. MDCCXX.
Práce na mapě zahájil a podporu jejich průběhu proklamoval opět císařský patent – ze 4. května 1712. Výdaje měla stejně jako na Moravě uhradit silniční mýta. Přes liknavou podporu úřadů a stavů skončily měřičské práce v roce 1718, po opakovaných revizích odevzdal geodet čistokresbu o 25 sekcích a celkovém ”compendiu” českým stavům v roce 1720.
Pojmenováno je 12495 míst, mapovými značkami se rozlišuje devatenáct typů objektů: města – hrazená královská, ostatní hrazená, bez hradeb; městečka – tržní, se zámkem; vesnice: s kostelem a zámkem, se zámkem, s kostelem, bez kostela, rozptýlené dvorce, zaniklé osady; zámky, panská a rytířská sídla, zříceniny hradů a zámků; a konečně samoty, mlýny, hamry, hájovny, poustevny, osamělé kostely, osamělé hostince apod. V rukopisech sice Müller již hory znázorňoval svahovým tónováním, v tisku jsou ještě podány perspektivními obrázky. Také v této oblasti zařadil autor do té doby nevídané množství názvů. Bohatě prokreslil a popsal vodní soustavu.
Pro v tehdejších českých poměrech nebývale obtížnou ryteckou práci najal stavovský výbor augšpurského rytce Michala Kauffera. Měl rýt do mědi „pilně, pečlivě, ozdobně a s veškerou přesností tak, aby stavové čeští nad tím mohli mít zalíbení, radost a potěšení”. Rytiny odevzdal rovněž v roce 1720, který je proto oficiálně uváděn jako datum vzniku, i když úplné dokončení všech prací se protáhlo až do roku 1722.
Rytec měl podle smlouvy zajistit také obrazovou výzdobu všech čtyř okrajových rohů. Sám s takovou prací zkušenosti neměl, vyhledat tedy raději vhodného umělce a nutno vyzdvihnout, že volil dobře. Předlohy pro rytiny vytvořil snad nejlepší český malíř tohoto údobí, Václav Vavřinec Reiner, do mědi jeho dílo převedl augšpurský rytec Jan Daniel Herz. Z jejich spolupráce vzešla jedna z nejbohatěji a po výtvarné stránce nejkvalitněji zdobených map 18. století.
Výzdoba pozoruhodně kombinuje idealismus s realismem. Idealismus šperkuje promyšlené rozpracování státní symboliky v úvodním „reprezentativním” levém horním parergu. Vévodí mu Pražský hrad v pohledu přes Karlův most. Plavební propustí v jezu pod pražskou Malou Stranou právě proplouvají šumavští voraři. Po pravé straně registrujeme ještě Staroměstskou mosteckou věž, po levé i východní část Hradčanského náměstí. Podoba Hradu se poněkud odchyluje od dobové reality, ale hlavně – na zábradlí Karlova mostu vidíme jen kříž dotvořený postavami po stranách a sochu sv. Jana Nepomuckého. Tato situace odpovídá stavu před rokem 1669 a musela být zpodobena na základě starší předlohy.
Výjev korunuje sféra nadpozemská: V oblacích se vznáší staroboleslavské palladium země České (tj. starobylý obraz Panny Marie ze Staré Boleslavi, povýšený na jeden ze symbolů záštity nad českou zemí), o něco níže umístěný sv. Václav v brnění a hermelínovém plášti doporučuje Prahu, a tím i celou zemi, Madoně do laskavé ochrany. Celek doplňuje anděl drží v levici korouhev a v pravici štít s přemyslovskou orlicí.
Státní symbolika doprovází též personifikaci řek v pravém horním parergu – amorci zde nesou kartušový štít s českým lvem a vypomáhá jim korunovaná orlice, jež zatíná zobák a spár do okraje štítu. Řeky představují manýristické prototypy postav inspirované italskými grafickými listy.
U osob ztvárňujících ve spodní části mapy alegorie výroby se naopak projevuje výrazná snaha o realistické, až naturalistické zobrazení. Ctižádostí umělce ale nebylo postižení skutečné výrobní reality země. Volil ty činnosti, které mu nabídly možnost efektního zobrazení. Obyvatelé Království v Reinerově pojetí chovají dobytek, pěstují koně, věnují se lovu a dolování. Z manufaktur popřál prostor pouze sklárnám, ani na nejvýznamnější dobová odvětví – plátenictví a soukenictví – se nedostalo.
Po roce 1620 sice ještě Müller musel věnovat pozornost korekcím rytin na mapě Čech, ale v plánech se už upínal k další zemi – ke Slezsku. Dílo mu už však osud nedopřál dokončit. Dlouholeté přepínání sil, vyčerpávající, téměř nepřetržitý pobyt v poli přivodily nebo minimálně zhoršily těžké onemocnění pohybové soustavy, kterému v roce 1721 podlehl ve svém vídeňském bytě.
Dokončením korekcí zbývajících desek pověřili vojenského inženýra Johanna Wolfganga Wielanda. Ten později vypracoval také praktičtější zmenšené vydání mapy – redukci na čtyři sedminy původní velikosti (měřítko vypočítáno na hodnotu 1 : 231 000).
Michaela Kokojanová, Muzeum Prostějovska v Prostějově
Aktualizováno: 14. 6. 2006